Trestní právo

Naše brněnská advokátní kancelář vám ráda pomůže v následujících oblastech:

  • právní pomoc osobám podávajícím vysvětlení před policejním orgánem či státním zástupcem;
  • obhajoba obviněného – zastupování obviněného při úkonech orgánů činných v přípravném řízení trestním a v řízení před soudem, sepis řádných a mimořádných opravných prostředků;
  • zastupování poškozeného  –  písemné připojení s nárokem na náhradu škody / uplatnění nároku na náhradu škody;
  • zastupování poškozeného v řízení před orgány činnými v trestním řízení;
  • zastupování odsouzeného ve vykonávacím řízení (žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zákazu činnosti, aj., zahlazení odsouzení.

O trestním právu

judge in court with codeJedním z nejvíce nepochopených právních odvětví je trestní právo. Mnoho právníků se mu vyhýbá. V široké veřejnosti se lze setkat s přístupem, že dobrý člověk se do rozporu s trestními předpisy nikdy dostat nemůže, a tudíž není ani možné, aby byl trestně stíhaný. Lze se však setkat i s postoji zcela opačnými, podle kterých vrcholem právnické profese je obhajoba ve věcech trestních. Existuje názor, že obhajoba ve věcech trestních je tou nejprestižnější možnou oblastí působnosti advokáta. Není možné rozhodnout, je-li to pravda, neboť se jedná spíše o věc názoru či osobních preferencí. Je nutno zdůraznit, že trestní stíhání je jednou z nejnepříjemnějších věcí, které se mohou člověku přihodit. Přestože platí presumpce neviny, a to až do pravomocného skončení věci, v praxi je situace často poněkud jiná. Obviněná osoba má téměř vždy další nepříjemnosti, které plynou z toho, že je obviněná, tedy trestně stíhaná. Uchází-li se o zaměstnání, v mnoha případech toto zaměstnání prostě nezíská. Je-li zaměstnaná, má potíže se svým zaměstnavatelem. Obviněný student má nepříjemnosti ve škole. Obviněný státní zaměstnanec bývá často postaven mimo službu. O trestním stíhání se dozví okolí obviněného, jeho rodina, známí.

Stíhaná osoba se hned od počátků trestního stíhání dozví, jak velkou moc mají orgány činné v trestním řízení, které shromažďují důkazy. Tyto orgány mají pravomoc kohokoliv předvolat či nechat předvést. Trestní řízení probíhá často dlouhé měsíce či léta. Na straně obviněného stojí prakticky pouze jeho obhájce. Obhájcem ve věcech trestních může být pouze advokát. Advokátem může být pouze osoba s uceleným vysokoškolským vzděláním právnického směru, která je zapsaná u České advokátní komory (ČAK). Není tedy možné, aby stíhanou osobu obhajoval obecný zmocněnec, podnikový právník či jiná osoba, která není zapsaná jako advokát u ČAK. Toto omezení je naprosto správné a pochopitelné, neboť trestní stíhání je vážnou záležitostí a je potřeba, aby obhajobu vykonával někdo opravdu fundovaný. Každý advokát dříve nežli mohl být u ČAK zapsán, musel projít lety praxe, složit advokátní, případně jiné odpovídající zkoušky či musí být vysokoškolským učitelem v hodnosti alespoň docenta. Pro jednotlivé úkony trestního řízení se může advokát dát zastupovat advokátním koncipientem. Také advokátní koncipient je osoba s vysokoškolským vzděláním právnického směru.

Je-li proti některé osobě zahájeno trestní stíhání, tato osoba si může zvolit kteréhokoliv z advokátů zapsaných u ČAK za obhájce. Pokud si obviněný obhájce sám nezvolí, bude mu v některých případech, jako například nachází-li se ve vazbě, obhájce z řad advokátů ustanoven soudem. V takovémto případě se jedná o obhájce z moci úřední, latinsky ex officio. Tento termín je často zkracován a hovoří se o obhájci „ex offo“.

Mnoho obviněných propadne na počátku svého trestního stíhání panice a těm nejpesimističtějším vizím. Toto však v mnoha případech není nezbytné. Platí-li, že trestně stíhaným může být prakticky kdokoliv, platí též, že je-li zahájeno trestní stíhání, neznamená to, že na obviněného bude podána obžaloba. Bude-li obžaloba podána, neznamená to, že obžalovaný bude uznán vinným. Obžalovaný může být soudem obžaloby zproštěn, pokud státní zástupce (protistrana obžalovaného) neunese důkazní břemeno a nepodaří se mu soud přesvědčit o vině obžalovaného. Mimoto může být trestní stíhání podmíněně zastaveno, může dojít k narovnání, soud může upustit od potrestání a podobně. Zde je však nutno zdůraznit, že jak celé trestní řízení dopadne, záleží z velké části na obviněném a na jeho obhájci. Má-li obviněný důkazy ve svůj prospěch, nechť je předloží.

Jsou-li ve výpovědích poškozeného rozpory, je potřeba na ně poukázat a poškozeného podrobit důkladnému výslechu. Je možno zpochybnit znalecké posudky či nechat vypracovat posudky nové.

Trestní řízení se pozvolna posunuje od řízení inkvizičního typu směrem k řízení typu akuzačního. Znamená to, že se více bude jednat o spor mezi obviněným (obžalovaným) a jeho obhájcem na straně jedné a státním zástupcem na straně druhé. Doposud bylo trestní řízení v České republice stavěno na starém rakousko-uherském modelu, kdy po podání obžaloby byla věc téměř zcela v rukou soudu, který prováděl dokazování a prakticky se snažil usvědčit obžalovaného. Došlo-li k zprošťujícímu rozsudku, soud často nezastíral, že zprošťuje nerad. Rozsudky obsahovaly často dokonce formulace typu: „…soud musel obžalovaného zprostit pro nedostatek důkazů…“ či: „…soudu nezbylo nic jiného než obžalovaného zprostit…“ Zde nebylo možno o nějaké nestrannosti soudu ani hovořit. Nyní je však dokazování viny povinností státního zástupce, což je v souladu se základními zásadami trestního práva. Již staří Římané věděli, že: „Reus culpa negatur, actorí incumbit probatió“, tedy, pokud obžalovaný popírá svoji vinu, je na žalobci, aby dokazoval. Český zákonodárce výslovně stanoví v § 2/5 tr. řádu: „Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného“. Toto znamená, že řízení před soudem klade větší nároky na státního zástupce, ale i na obhájce. Obhájce bude mít větší šanci dosáhnout příznivějšího výsledku pro svého klienta, ale bude to od něho vyžadovat mnohem větší úsilí a participaci.

Dále je potřeba si uvědomit, že orgány činné v trestním řízení se nemohou řídit pouze českými zákony, jako trestní zákon a trestní řád. Tyto orgány se musejí řídit i mezinárodními smlouvami, včetně případů, že tyto smlouvy dávají stíhané osobě více práv nežli vnitrostátní zákony. Článek 10. Ústavy České republiky jasně stanovuje: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.” Jednou z takovýchto mezinárodních smluv je Evropská úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod, která vyšla ve Sbírce zákonů v roce 1992. Zde je garantováno právo obžalovaného dosáhnout výslechu svědka ve svůj prospěch. Nyní tedy není možné, aby soud zamítl několik svědků, které obžalovaný navrhoval ke slyšení před soudem. Tito svědkové musejí být vyslechnuti. Jakákoliv protiargumentace neobstojí, s odkazem na článek 10. Ústavy České republiky a na příslušná ustanovení uvedené úmluvy, která má přednost před zákonem.

Stále však platí: „Vigilantibus iura scripta sunt“, tedy právo přísluší bdělým. Je potřeba svoje práva znát, je potřeba je umět uplatnit a nebát se je uplatnit. Absolutní většina soudců, státních zástupců a policistů jsou lidé velice kvalifikovaní a vstřícní. Jde jim o spravedlnost. Jsou však zavaleni mnoha případy, a jsou tudíž ve stálé časové tísni. Je proto zcela možné, že například soudce může přehlédnout v mnohasetstránkovém spisu některé vnitřní a vnější rozpory na straně poškozených. Tento soudce však zcela jistě přivítá, pokud ho na tyto rozpory obhájce upozorní v písemném podání, které soudci doručí s dostatečným předstihem před hlavním líčením. V takovémto podání je nutno uvést číslo listu a řádek, kde je rozporuplné tvrzení zaznamenáno, jméno příslušného svědka a jeho generalia. Pokud podaná obžaloba obsahuje nepřesnosti, je právem obhájce na tyto nepřesnosti upozornit a s dostatečným předstihem soud informovat o skutečném stavu věci.

I když státní zástupce nechce nikoho poškodit, může se splést a věc například hodnotit ve vyšším odstavci, nežli náleží. I z těchto důvodů existuje institut obhájce, který musí po celou dobu trestního řízení maximálně dbát prospěchu svého klienta a zabránit čemukoliv v jeho neprospěch, včetně akceptování nesprávných informací, třeba omylem.

Závěrem je možno uvést, že existuje jeden základní rozdíl mezi právem trestním a právem občanským. V občanskoprávním řízení musí ten, kdo něco tvrdí, dokazovat, že má pravdu. Například osoba, která uplatňuje majetkové nároky k nemovitosti, musí tyto nároky nějak podpořit. Pokud se to této osobě nepodaří, je její žaloba zamítnuta, přestože zde zůstává určitá pochybnost. Pokud je však tato stejná osoba postavena před trestní soud, tato osoba nemusí dokazovat vůbec nic. Je to státní zástupce, kdo musí dokazovat.

Dojde-li soud k závěru, že existují pochybnosti a že státní zástupce, ale ani obžalovaný soud nepřesvědčili, musí dát tento soud zapravdu obžalovanému a v pochybnostech ho zprostit. Zde je tedy obžalovaný nad státním zástupcem v určité výhodě, neboť obžalovaný nemusí dokazovat prakticky nic a může být zproštěn obžaloby. Jsou známy případy, kdy někteří obžalovaní byli zproštěni obžaloby, aniž by cokoliv uvedli. Byli zproštěni v pochybnostech, podle staré zásady trestního práva „In dubio pro reo“, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalovaného